O cestování jinak

O CESTOVÁNÍ JINAK

Cestovní kanceláře jsou různé. Pro ty, kdo se zajímají o městskou dopravu a železnici je v podstatě jediná cestovní kancelář, která se nějak soustavněji pokouší o organizování zájezdů s touto tematikou. Je to Cestovní kancelář Českých Drah (CK ČD), pobočka Hradec Králové, kde se konají mimo jiné většinou několikadenní jízdy autobusem za železničními zajímavosti přilehlých i odlehlých zemí, vždy vedených zaměstnancem téhož podniku p.Rachotou.

Přežil jsem tři zájezdy s touto organizací, a rád bych seznámil potenciální cestovatele s tím co by mohli očekávat - třeba na případu třídenního zájezdu za železničními kuriozitami Rakouska a Severní Itálie, který se konal koncem června roku 1997.

Třídenní zájezd po trase Praha-Rožmberk-Salzburg-Innsbruck-Bolzano-Innsbruck-Praha byl nabízen od konce roku 1996. Zrovna moc zájemců nebylo, takže do poslední chvíle nebylo jisté zda se pojede vůbec, ale týden před odjezdem přišel doporučený dopis, který konání celé akce potvrzoval…

Když už konečně nastává den D, postupně se shromažďujeme na obvyklém nástupním místě u Lékařského domu na nám. I.P.Pavlova. Odtud odjíždí snad polovina všech možných autobusových zájezdů, proto se zde tvoří obvykle několik hloučků. Jeden z nich tvoříme i my, díky tomu, že většina z nás nejede s p.Rachotou poprvé. Nervozitu ovšem vzbuzuje fakt, že nás tu stále není mnoho. Asi půl hodiny před odjezdem se nás ptá jedna starší paní ze sousedního hloučku, zdali také jedeme s hradeckou cestovní kanceláří. Když přisvědčujeme, radostně se nás ptá "Už jste někdy byli ve Švýcarsku?". Nastává dramatická fáze, obě skupinky si totiž navzájem vyjasňují, že čekají na úplně jiný zájezd, ovšem se stejnou cestovní kanceláří, což se zdá přinejmenším podivné. Všichni si kladou otázku: Jsem pitomec já, nebo ti druzí? Vzrušení pak dosahuje vrcholu, když do zastávky majestátně přijíždí luxusní Renault FR-1, patřící této cestovní kanceláří. Naše naděje, že jedeme konečně pořádným autobusem končí ihned poté, co se z vozu vyklání průvodce, a oznamuje, že bere "Švýcary". Má nicméně novinu i pro nás, autobus pro náš zájezd trefil ještě v Hradci Králové cyklistu, takže nehoda se vyšetřuje, a přijedou tudíž později.

Po slabé hodince čekání přijíždí notně opelichaná Karosa LC-735 navigovaná p.Rachotou. Vysvětluje se, že nehodu (kupodivu) zavinil onen cyklista, a že se mu kromě nějakých boulí nic nestalo. Jsme vybídnuti k tomu, abychom obsadili místa - což s radostí činíme. Autobus je poloprázdný, kromě zhruba dvacítky Pražáku cestuje zhruba pět lidí z Hradce Králové, kromě toho je v autobusu ještě rodina řidiče, tj. manželka a dvě dcery (které se vyznačují naprostým nezájmem o cestu, takže je až do konce zájezdu chodí jejich matka pravidelně každých 30 minut vybízet, aby se dívaly alespoň ven z okna).

Odjezd; p.Rachota se sápe po mikrofonu a (jak je u něj zvykem) nepřetržitě hovoří. V krátkosti se dozvídáme, že jedeme po Nuselském mostě, a že to obrovské sídliště na okraji města se jmenuje Jižní Město, což jsou zejména pro Pražáky šokující skutečnosti. V poklidu přijíždíme k Táboru. Na obchvatu Tábora ovšem začíná autobus vyluzovat značně podivné zvuky. Zastavujeme, a řidič vyráží na průzkum. Po krátkém ohledání se zjišťuje, že se utrhla řemenice, takže další jízda je vyloučena. Setrvačností sjíždíme k nedalekému motorestu, kde po brilantním výkrutu zastavujeme na parkovišti, a řidič se jme opravovat vozidlo, ostatní se jdou najíst. Odjezd je slibován nejprve za 30 minut, ale termíny se prodlužují, a to navzdory tomu, že z ČSAD Tábor přijelo montážní vozidlo. Okolo deváté hodiny večerní nakonec přijíždí z ČSAD Tábor další, narychlo sehnaný autobus, který nás odváží přes České Budějovice (kde nakládáme zbytek cestujících) do Rožmberka, kam přijíždíme krátce před půlnocí.

V noci je získán další autobus (od stejného majitele jako ten první), opět Karosa LC-735, snad ještě v horším stavu než první vůz. Původní řidič při našem nástupu pláče, že oprava porouchaného vozu bude stát alespoň 100.000,- Kč, takže kvůli nám prý nejspíš zkrachuje. Poté, co zjišťuje, že nám všem je to srdečně jedno, nás tentokrát bez technických problémů odváží dále, přes hraniční přechod směrem k Linzi. Opět je nám neúnavným p.Rachotou popisován kdejaký objekt. Jak postupně přechází řeč na některé aspekty dopravy v Rakousku (ve kterých se vyznám přece jen lépe než v jihočeských kostelech), záhy zjišťujeme, že nám náš drahý průvodce příležitostně vykládá pozoruhodné nesmysly (zejména přehled trolejbusových provozů - dle p. Rachoty Wien, Graz, Salzburg, Innsbruck, Villach se od skutečného stavu (Linz, Salzburg, Innsbruck, Bruck a.d.Mur) liší docela dost).

Nastává první bod programu - místní dráha v Salzburgu. Po příjezdu se ukazuje, že o naší návštěvě nikdo nic neví, naštěstí jsou v depu na návštěvy zvyklí, a vcelku ochotně vytahují ven muzejní vozidla, jedním z nich, el.vozem z roku 1907 nás hned vezou na nově otevřené podzemní nádraží místní dráhy.

Opomenul jsem jeden důležitý aspekt cest s CK ČD, kterým je až zbrklost při návštěvách. Většina (jak doufám) by si ráda projela alespoň část dráhy, když už ne celou. To ovšem není prakticky nikdy v plánu. Místo toho prohlédnout depo, a rychle se jede dál, protože je na programu několik návštěv. Trochu to připomíná surfování po internetu - hned tu, hned onde. Salzburg není výjimkou, po dvou hodinách se jede dál. Částečně přes Německo, kudy vede nejkratší spojení Salzburg-Innsbruck. Tam skutečně přijíždíme poměrně včas, a po malém bloudění přijíždíme do společného depa městských dopravních podniků a dráhy Stubaitalbahn, kde je ostatně i malé muzeum. Tam nás sice čekají, ale pro změnu vozidla nevyjíždí ven, takže k "velké" radosti fotografů se veškerá návštěva odehrává v hale depa. Pozoruhodností je to, že nás pracovníci depa hlídají jak ostříži, a jakmile se jedinec vzdálí od skupiny na dva metry, je ihned zaháněn zpátky do houfu. Vozidla jsou nicméně velmi zajímavá, takže nikdo moc neprotestuje. Po ukončení prohlídky je naplánovaná projížďka po dráze Stubaitalbahn. Konečně se někam jede, jenže pro změnu je tentokrát na trase výluka, takže se jezdí asi do 2/3 tratě. Musíme uznat, že tentokrát za to nikdo z nás nemůže, proto také p.Rachotovi nikdo nic nevyčítá.

Nachyluje se večer, a jedeme se ubytovat. Po zjištění, že budeme zase bydlet v mládežnické ubytovně většinu účastníků (hlavně ty, co nejedou prvně) jímá hrůza, co to zase bude za děs. Ubytovna nicméně mile překvapuje, na statut mládežnické ubytovny je to superluxusní hotel, čili jinými slovy je tam docela hezky. Naším průvodcem jsou rozdávány žetony na jídlo, a to tak poctivě, že na něj samotného nic nezbude.

Druhý den je v plánu návštěva italské Ferrovia Del Retton. Tahleta normálněrozchodná dráha byla dříve vlastně tramvají v Bolzanu, která spojovala město s náhorní výšinou, kde bylo též několik městeček. Na "horském" úseku byly tramvaje tlačeny ozubnicovou lokomotivou. Po vážné nehodě byl nicméně tento úsek zrušen a nahrazen visutou lanovkou, horní úsek je ovšem v provozu dodnes. K naší radosti je ještě "kmenový" vůz dráhy, původně neapolská tramvaj ze 60.let nahrazena pro technickou poruchu starým motorovým vozem z počátku století, který má ještě elektrickou výzbroj z Královopolské Brno!

Za soustavného deště probíhá návštěva bez problémů, po hodince a půl se navracíme do výchozí stanice. Ti chytřejší z nás vědí, že od horní stanice lanovky vede dráha na obě strany, druhý, krátký úsek je pojížděn jen výjimečně, několika spoji denně, obvykle ve dnech školního vyučování. Protože je sobota, pokoušíme se přimět p.Rachotu, aby vyjednal jízdu i po tomto úseku (máme nahoře dost času). Do vyjednávání se mu evidentně nechce, ale nakonec si dává říci, a z vítězoslavným úsměvem nám oznamuje že se pojede, stačí zaplatit 1500 lir za jednoho (cca. 25 korun). Třem čtvrtinám se ta suma zdá přemrštěná, takže nás jede jenom pár. Jsme spokojeni, že vlak (nebo je to tramvaj?) jede, a hřeje nás pocit, že pro nás taky jednou p.Rachota udělal něco navíc. Tento dojem ovšem záhy vyprchá, když zjistíme, že v sobotu je v Itálii ještě školní vyučování, a že tudíž vlak jede podle pravidelného jízdního řádu…

Prší nepřetržitě, a tak se z radostí vracíme lanovkou dolů do autobusu, kde už nás čeká několik skrblíků (na každém zájezdu je totiž skupinka podivných lidí, která vytrvale odmítá kamkoliv jet (tedy hlavně tam, kde musí za jízdu zaplatit), a namísto toho se pohybuje jen v okolí autobusu. Proč raději nejedou na nějaký jiný zájezd je záhadou.

Při návratu je nám sděleno, že se vrátíme zpět po staré brennerské silnici, namísto po dálnici. Je nám to prezentováno proto, abychom se mohli kochat "panoramaty" dálnice, pravým důvodem je ovšem bezpochyby to, že za silnici se na rozdíl od brennerské dálnice neplatí. Zádrhel s placením ovšem nastává i tak. Přejíždíme totiž hraniční přechod Brenner po dálnici, a po kilometru jízdy na rakouském území z dálnice sjíždíme. Za tento úsek je potřeba zaplatit "šokující" sumu 25 šilinků, čili asi 70 korun za celý autobus. Tahle suma zjevně nebyla v plánu, a proto se "vedení", tj. řidič a p.Rachota dohadují 20 minut o to, kdo to zaplatí. Nakonec se situace urovná, a pokračujeme v cestě. Pohledy na odvážně trasovanou dálnici i železnici jsou ze staré silnice opravdu úchvatné. Cesta se ovšem prodlužuje, takže je ohrožen poslední bod sobotního programu, jízda pozemní lanovkou z Innsbrucku na Hungeburg. Po tradičním obviňování kdo-za-to-může nakonec přijíždíme k dolní stanici lanovky zhruba 15 minut před odjezdem posledního spoje. Dolů se plánuje chůze pěšky - což je ovšem pěkná procházka. I náš řidič se rozhoduje jet s námi. Najednou je zase málo času, tak je autobus chvatně odstaven v jedné ulici, kterou vedou i tramvajové koleje (k lanovce jezdí linka 1, za naší návštěvy ještě i linka 6). Vyrážíme na kopec, a podle plánu scházíme organizovaně i dolů, a vracíme se k autobusu. Řidič je nejprve zaujat tím, že autobus stojí nějak divně nakřivo, protože si vzpomíná, že ho postavil rovně. Pak ho zaujme poměrně značná koncentrace tramvají v ulici, jakož i přítomnost hasičů a policejních vozů tamtéž. Ukazuje se, že řidič sice mistrně odhadl, že tramvaj má dost místa na projetí - ovšem vzhledem k pražským rozměrům, kde jsou tramvaje o normálním rozchodu 1435 mm. V Innsbrucku ovšem tramvaje mají rozchod 1000 mm, a šíře vozidel je přitom zhruba stejná (2,4 metru). Z toho vyplývá, že tramvaj zkrátka "přečnívá" od koleje podstatně více. Jinými slovy zaparkováním autobusu tak zablokoval na hodinu provoz tramvají v polovině města. Nutno říci, že to všichni, včetně hasičů, kteří začali autobus odstrkávat, i včetně policistů, kteří přijeli incident vyšetřit brali z humorem, takže za toto extempore nedostal zájezd ani pokutu. Pak už zbývalo jen v rychlosti prošetřit kdo přinesl do autobusu na podrážce psí hovno, a mohlo se pokračovat na ubytování, většina účastníků pak vyrazila večer do Innsbrucku za svými zájmy.

Nadešel poslední den, kdy byla naplánovaná jízda ozubnicovou železnicí na Achensee a jízda domů. Opět prší. To přiměje skrblíky k tomu, aby prosadili zrušení jízdy, namísto toho chtějí jen návštěvu depa. Po velkém úsilí se nakonec podařilo tomuto okleštění zabránit, takže většina se chystá na jízdu na Achensse, někteří jedinci jedou motorovým vlakem do Mayerhofenu. Nastává další hádka, protože odjezd je stanoven na 10:45. Vzhledem k tomu, že z nádraží odjíždí v 10:47 parní vlak do Mayerhofenu, čímž se naskýtá ideální možnost ho fotografovat. O posunutí odjezdu se strhla značná bitka, která vzbuzuje dojem, jako bychom místo posunutí odjezdu o 10 minut nabádali k emigraci celého autobusu. Nakonec "fotografové" oznamují, že se v původním čase k odjezdu nedostaví, a zbytek ať si trhne. ..

Obě dráhy jsou opravdu pěkné, i odjezd parního vlaku se vydařil, vše hyzdí jen soustavný déšť. Nakonec odjíždíme z Jenbachu až v 11.00, cestou působíme ještě malé pozdvižení na kruhovém objezdu, který jistě k velké radosti ostatních řidičů objíždíme asi pětkrát, než najdeme ten správný výjezd na dálnici. Pak se zase chvíli jede normálně. Vedením je nám oznámena zastávka na dálničním odpočívadle Mondsee, kde je plánovaná přestávka asi 40 minut. Iniciativně přicházím z myšlenkou minout Mondsee, a pokračovat ještě asi deset kilometrů, tam sjet z dálnice, a pokračovat tři kilometry do Attersee, kde je konečná úzkorozchodné dráhy Stern&Hafferl Vöcklamart - Attersee, a tam si odbýt přestávku. Jako obvykle, nehledají se důvody proč tam jet, ale důvody proč tam nejet. Moc daleko (rozdíl 15 kilometrů), velká zajížďka (tři kilometry), jezdí tam jen pár vlaků, a určitě tam žádný nebude (vyvráceno jízdním řádem), není tam možnost občerstvení (to sice není, ale z těch skrblíků si ho stejně nikdo nekoupí), až po nikoho to nezajímá (vyvráceno narychlo uspořádaným hlasováním). Po hodině vzájemných invektiv se nakonec do Attersee jede. Po příjezdu se p.Rachota nafukuje jako krocan a demonstrativně odchází pryč. Využívám situace, vytahuji z příslovečného vaku maršálskou hůl a ujímám se vedení. Vlak přijíždí podle jízdního řádu, umluvíme i strojvůdce, aby nám otevřel depo, kde mimo jiné je elektrický vůz z dráhy Wien-Bratislava, ale i další vozidla. Některé vozy jsou odstaveny venku, vzhledem k tomu, že na chvíli přestalo i pršet je ideální chvilka k fotografování. Po přestávce se naskládáme do autobusu a vyjíždíme dále. Vzhledem k tomu, že polovina účastníků se nechala slyšet "bylo to pěkný", mohu se jako krocan nafukovat sám, což také s radostí činím. Opět začíná hustě pršet, nikoho z nás ovšem nenapadá, že za týden bude polovina republiky pod vodou.

Nastává další oblíbená chvilka p.Rachoty, vybírání peněz. V této kanceláři je totiž zvykem na konci zájezdu spočítat aktiva a pasiva, a vybrat (za pochopitelného reptání) od každého cestujícího nějakou tu pětku. Nedoplatek je tentokrát vyčíslen na 250 korun. V okamžiku vybírání předstírám částečnou insolventnost, kterou demonstruji předkládaním zbývajících mincí a bankovek různých měn. "To nevadí, dejte co máte". Předpokládám, že mu bude trapné vybírat tolik drobných různých měn, ale přepočítal jsem se, p.Rachota s nadšením přijímá 32 šilinků a padesát grošů, 61 korun a 60 haléřů, 3 marky 30 feniků, dva švýcarské franky a jeden francouzský frank a 50 centimů. Odmítá pouze minci 25 maltských centů. Hbitě tak zúčtujeme dlužnou částku 48,60, která se ještě snižuje na 48,50 poté, co náhodně objevuji pod (cizím) sedadlem desetihaléř.

Následuje další zběsilá jízda, někteří kolegové, kteří jsou z oblasti Západních Čech by totiž rádi stihli rychlík z Českých Budějovic. K nádraží přijíždíme dvě minuty před odjezdem, kolegové prchají (později se dozvídáme, že běh byl úspěšný). Zbytek pak pokračuje na Prahu, pochopitelně s návštěvou restaurace (jako by se to už nedalo vydržet domů). V podvečer přijíždíme do Prahy, kde většina autobusu vystupuje. Po krátkém dotazu zjišťujeme, že autobus jede do Hradce přes Žižkov, což hodláme ještě s jedním kolegou využít k odvozu domů. Nejprve průvodce nechce ani slyšet, když mu taktně připomeneme, že nás obral o všechny peníze, svoluje. Vzhledem k tomu, že bydlíme v rozsahu dvou stanic tramvaje si nicméně klade podmínku, že se zastaví jen jednou. Po kratší poradě volíme zastávku tramvaje Kněžská Luka, kde sice nebydlí ani jeden z nás, ale odkud máme domů zhruba stejně daleko (po jedné zastávce tramvaje). Poslední minuty cesty proběhnou jak mají.

Týden po návratu se ve mně hne svědomí, a posílám do Hradce Králové v obálce bankovku 50,- Kč. Za zhruba dva měsíce dochází na mou adresu dopis, který je takovou pěknou tečkou, která uzavírá celý případ. Je mi v něm potvrzeno obdržení obnosu, současně se dozvídám, že zájezd na který jsem se nepřihlásil (!) se nekoná, a že tudíž mohu zaplacenou zálohu použít na nákup jiného zájezdu (v závorce poznámka, protože jsem žádnou zálohu nezaplatil, musím zaplatit za jiný zájezd plnou cenu - jak také jinak). Sarkastické poznámky na téma, že když jsem jel jednou, znamená to, že musím jezdit pokaždé si nechávám pro sebe.

Není mým cílem někoho odradit od cesty s hradeckou cestovkou CK ČD. Pan Rachota je příjemný pán, a bezpochyby to myslí dobře (o tom svědčí to, že se při náhodných setkáních ke mně dosud hlásí), ale při těchto cestách je nutné myslet na vše. Jako poznávací cesty pro "začátečníky a mírně pokročilé" jsou ovšem pěkné…

Hlavně si nezapomeňte vzít nepotřebné cizí mince, nikdy nevíte, kdy se budou hodit.

Technické podrobnosti o soukromých drahách v Rakousku najdete zde.