Město Bohumín bylo na železniční síť teoreticky napojeno od roku 1847,
kdy byl slavnostně otevřen další úsek Severí dráhy císaře Ferdinanda, ale
ve skutečnosti se nádraží nacházelo více než 3 kilometry od tehdejšího
centra Bohumína. Jak postupně začal vznikat v okolí této železniční stanice
průmysl, začala zde vznikat osada Nový Bohumín, která zakrátko předstihla
původní, nyní Starý Bohumín. Obě města byly až do roku 1973 (kromě krátkého
údobí 1948-1953) samostatná.
V závěru minulého století se snažila městská rada ve Starém Bohumíně
zbudovat drobnou dráhu, která by umožnila spojení k nádraží. Žádost o koncesi
zněla nakonec na parní dráhu o rozchodu 760 mm. Koncese byla vydána 1.
prosince 1902, dráha tou dobou už ale musela být ve stavbě, protože už
22.prosince byl zahájen provoz na celé 3800 metrů dlouhé dráze.
Drobným nedostatkem byl fakt, že nákup parních vozů ještě nebyl schválen!
Provoz proto započal se zapůjčenými koňmi, udržel se v této podobě ale
jen 10 měsíců, protože v březnu byly objednány dva parní motorové vozy,
provoz s nimi byl zahájen 13.října.
Roku 1910 byl zakoupen třetí parní motorový vůz, současně s tím byl
objednán jeden vlečný vůz. Provoz dráhy byl ovšem spíše ztrátový, od roku
1913 se uvažuje jednak o zavedení nákladní dopravy (nakonec byly pro tyto
účely ještě v témže roce zakoupeny - údajně z dráhy St.Pölten-Mariazell
tři pětinápravové motorové vozy), jednak o elektrizaci dráhy.
Elektrický provoz je zahájen 23.září 1915, zapůjčeným vozem od Slezských
zemských drah. Současně s tím jsou dokončovány práce na vlečných tratích
do štěrkovny a mezi bohumínským nádražím a mýdlárnou a jatkami (zde v tříkolejné
podobě!). V provozu jsou od března 1916. V roce 1917 se městská rada v
Bohumíně odhodlala přestavět jeden z parních vozů koupených 1913 na elektrický,
což je svěřeno vagónce Simmering. Vzhledem k neochotě SZD půjčovat svůj
motorový vůz je od počátku roku 1918 zavedena opět parní trakce. To se
mění až 1.srpna 1918, kde se ze Simmeringu vrací zpět přestavěný elektrický
vůz. Ostatní parní vozy jsou poněkud neuváženě zrušeny, v případě poruchy
vozu není k dispozici záloha. V roce 1920 je proto navzdory tíživé situaci
dráhy objednán nový motorový vůz v Kopřivnici, dodán je následujícho roku.
V létech první republiky stál provoz několikrát před krachem. Město se
snažilo prodat provoz SZD, bezúspěšně. Od roku 1929 se datovala snaha zbavit
se alespoň vlečky do štěrkovny, kam nákladní provoz upadal, to se nakonec
podařilo až roku 1937. V letech 1938-1945 připadl provoz pod polskou správu,
ale na jeho organizaci se nic nezměnilo. Od prosince 1946 je definitivně
zastaven nákladní provoz, od 14.března 1947 přebírají provoz Slezské zemské
dráhy, kterým je dráha (často uváděna jako nejmenší tramvajový podnik na
území dnešní České republiky) prodána defnitivně prodána o pouhé dva týdny
později, 1.dubna 1947. Pod vedením SZD se ovšem nestačilo vůbec nic změnit,
dráha je v provozu beze změn až do 1.října 1949, kdy je spolu se SZD začleněna
do Dopravního podniku města Ostravy.
Pokračování viz Dopravní podnik města Ostravy
Vozový park v Bohumíně:
| ev.č. | skříň/el.výzbroj, r.v. | místa | vyřazen | poznámka |
| I | Waggonfabrik Rohrbacher | 16/8 | 1916 | |
| II | Waggonfabrik Rohrbacher | 16/8 | 1916 | |
| III | Waggonfabrik Rohrbacher | 42/26 | 1916 | koupen 1910 od NöLB |
| IV | Simmering | 42/26 | 1917/18 | koupen 1913 |
| V | Simmering | 42/26 | 1917/18 | koupen 1913 |
| VI | Simmering | 42/26 | 1917/18 | koupen 1913 |
| 1
(el.v.) |
Simmering | 49/30 | 1947/1967 | 1947 do SZD (19), pak do DPMO, od 1953 ev.č.407, |
| 2
(el.v.) |
Kopřivnice/SSW, 1921 | 53/36 | 1947/1968 | 1947 do SZD (20), pak do DPMO, od 1953 ev.č.420, od 1960 dět.žel.Prešev, nyní v muzeu v Nitře |
| V1
(vlek) |
Kopřivnice 1911 | 30/19 | 1947/1952 | do SZD (119), pak do DPMO |